ebook zdarma

Nahlédněte do knihy ženské příběhy zdarma. Zaregistrujte se níže k odběru novinek a dostanete kapitolu - jak vytvářet novodobé ženské rituály - úplně zdarma v pdf!

do not enter anything here your email
hinweis

Interrupce - tři roky poté a mé shrnutí příběhu

Jsem jednou z těch, které čekaly miminko. Jen chvíli, sotva pár týdnů...a nemá cenu hodnotit, zda ono rozhodnutí nenechat dítko dorůst a přivést ho na tento svět bylo dobré nebo ne. Prostě jsem se tak rozhodla (přítel dal od rozhodování ruce pryč), a tak se to stalo.

 

 

Dobrodružství v Africe

S Blankou se hodně nasmějeme. Stačí se na sebe jen podívat a je nám jasné, oč tu běží. Jakmile jsme přistály letadlemTunisu a získaly ubytování, hodily jsme nevybalené kufry na postele, vytáhly jen trička a hurá na místní diskotéku. Blanka tam měla už 4 roky tuniské kamarády. Tančily jsme, řádily, bavily se, a když se slunce ráno začalo vynořovat z moře, my jsme se obvykle nořily do postelí.

 

Já vlastně můžu být žena

Je mi 25 let. Po objevení cysty 4x 4,5 cm na levém vaječníku jsem byla odeslána na laparoskopii s podezřením na endometriózu. Dnes velmi rozšířené onemocnění, které způsobuje ženám produktivního věku v 50% případů neplodnost. Ve zkratce se jedná o to, že výstelka dělohy (endometrium) se vyskytuje i na jiných místech a orgánech než pouze v děloze, rozrůstá se, prorůstá tkáněmi a vykazuje stejné chování jako děložní sliznice, tzn. narůstá po ovulaci a pokud nedojde k oplodnění, krvácí. Existuje kolem desítky teorií, které částečně vysvětlují její vznik, žádná z nich ale neobsáhne vše. Nejdoporučovanější léčbou je těhotenství.

 

 

 

 

Jóni jako Calla aneb proč jsem se rozhodla navrhnout šperk ve tvaru vaginy

Jóni jako Calla aneb proč jsem se rozhodla navrhnout šperk ve tvaru vaginy

- Jak je v současnosti vnímáno téma ženského pohlaví? Je to zvláštní - na jedné straně ho probíráme na stránkách mainstreamových časopisů a vidíme všude kolem, od porna po umělecké výstavy, a mnozí si stěžují, že posedlost vaginou je zastaralá, přece už jsme dávno emancipovaná společnost. Na druhou stranu hovořit pravdivě o mnohých aspektech vaginy a ženské sexuality je stále tabu. Překvapivě mnoho žen se na ni v životě nepodívá a stále stoupající počet si ji nechává upravit pomocí plastické chirurgie, aby vypadala jaksi „normálně“.

 

 

Cesta za dětmi

Nemůžu tomu uvěřit, že to tak rychle uteklo. Jsem zase doma, ve svém pomyslném „nebi“. Jenže teď mám najednou pocit, že to moje nebe je strašně, strašně tiché.

Tak pěkně od počátku, jak šel čas a sled událostí.

Na polovinu ledna byl určený termín, kdy se narodí moje druhé vnouče. Už začátkem prosince jsem si mohla zavařit mozkové závity vymýšlením různých scénářů, jak to udělat, abych mohla pár týdnů strávit u dcery, poté co porodí. Můj první vnouček má pouhých třináct měsíců a hnedle bude tím „starším bráškou“, takže je jasné, že holka bude mít pořádný fofr, přestože má vedle sebe muže, který je nejenom pozorný manžel, ale také stoprocentně fungující tatínek.

Otevřený dopis muži 1: Probuzení spanilé krásky

Milý muži,

 

Najednou jako kdyby se probudila Růženka ze stoletého spánku. Ano, přesně tak se cítím, jako spanilá kráska, která s úžasem otevře oči a vidí, že to vše, co vnímala celou dobu, všechna ta prastará moudrost, která je ve mne, je skutečná. A není to sen, jsem ve svém těle spanilé krásky, krásné panny. Cítím svěžest, pružnost, dynamiku neuvěřitelné stavby svého těla, která ještě před pár dny jako by byla zabořená hluboko do země či snad do bláta. Najednou cítím pevnou půdu pod nohama, cítím své obnovené síly pánevního dna, odkud ta moje energie pramení a koluje celým tělem.   

Babička, průvodkyně Sibiří

Šaman je kouzelník a léčitel, rozmlouvá s duchy, používá k tomu buben potažený sobí kůží...Nevím, jestli moje babička Marie byla šamankou, narodila jsem se až po její smrti. Ale určitě to byla neobyčejná žena.

Žila na vesnici Malaja Višera, stovky kilometrů od Petrohradu, kde byl půl roku den a půl roku noc. 

 

Zradila ho moje vášeň?

Muži prý chtějí mít v jedné ženě hned tři. Dámu do společnosti, služku do kuchyně a děvku do postele. A tak jsem se těmi třemi osobami stala ve dvou dnech. Jak to dopadlo? Ten skvělý a velice sympatický muž to neunesl...

 

 

 

JE NÁM LÍTO, NE!

Super! Tak mám za sebou zase další, JE NÁM LÍTO,NE! Sice se říká, že se člověk musí naučit přijímat NE, tolikrát už jsem to slovo slyšela, ale že by se mi odmítnutí přijímalo nějak snadněji se mi teda nezdá. Je mi hnusně.

 

 

 

 

 

 

O Odvaze

Nejsem spisovatelka, píšu, jak to ze mě proudí, jak to cítím…spontánně. Svým příběhem chci být příkladem toho, že život se dá žít jinak, a změny jsou možné, i když je Vám už „-sát“ a po tom, co jste spadli až na samé dno a máte pocit, že už nejde vstát…

 

Když mi bylo skoro  ke  40,  poznala jsem svého současného partnera. Přistěhoval se ke mně a po čase jsme se rozhodli spolu postavit dům, do kterého bych si časem vzala i stárnoucí rodiče...

 

Vzpomínka 79

Táta mi vždycky říkal, že důležité je to, co si o sobě myslím já sama a ne to, co se o mně říká.

 

 

 

 

 Dneska jsem si na to vzpomněla. Přišel mi email

 

 

 

 

 

Můj příběh, zpověď, utrpení, láska, radost, žal,......prostě jedna z mých životních cest..

Jak začít? Je toho tolik, všechno souvisí se vším, tolik nevyřešených věcí, rozhodnutí, touhy a přání., ale kde je začátek? Ano, mohla bych začít takhle: byla jednou jedna malá holka a ……, ale co malá holka ví o bolesti, kterou v sobě mám? Stejně tak jako: byl jednou jeden muž, s kterým jsem spala….., ale ten taky neví. Nikdo, kdo neprožil tuhletu ztrátu nepochopí, neucítí, neodpustí,… nemůže, i kdyby se sebevíc snažil. Je to jako ztratit sám sebe, vědět, že vás někde je ještě další kus, ale nikdy ho nezískáte zpátky. Je to jako puzzle – můžete ho stavět jak dlouho chcete, ale dokud nepřiložíte poslední dílek, nikdy nebudete spokojeni, neucítíte úlevu, pocit výhry sám nad sebou,…..pořád ho budete hledat, ať už překopáním věcí v celém bytě a nebo myšlenkou v hlavě, kterou sice zatlačíte někam hluboko, ale vždy, když ten obraz uvidíte, bude to zpátky.

Jsem prateta

Jsem nejenom teta, ale už i prateta, a protože mi do stovky ještě pár let chybí, je moje praneteř dítě školou povinné. Prázdniny jsou měsíce dva, rodiče velmi zaměstnaní lidé, takže i když se prostřídají, je logické, že je do hlídání přes prázdniny zapojená celá rodina.

 

 

Kamarádství mezi mužem a ženou

V dětství preferuji kamarádství s klukama, holky jsou takový intrikářský slepice.
 

Je mi 14, mám super kamaráda. Rozumí mi. Můžeme polemizovat nad vším možným. Sama žasnu, co jsme schopni vymyslet. Koukáme na filmy od Svěráka pořád dokola. Akumulátora jsem viděla asi 14x. Stále nemáme dost a objevujeme nové situace, které jsme v těch filmech dosud neviděli. Spím u něj, on u mně, nedovolí si nic. Je to fajn. 

Jednou, při čekání na tramvaj se ho ptám "Tak co mi povíš"? 
"Že jsem se do tebe zamiloval".

Preeklampsie - příběh našeho těhotenství

Píšu našeho, protože jsme v tom byli společně od začátku do konce. Je to příběh o obrovské lásce nás dvou, ze které vznikla naše dcera a o její velké odvaze nás opustit, aby nás zachránila.

 

 

 

 

Jak k nám přišla Eliška

Na první dítko jsem si počkala. Nejdříve jsem vedle sebe neměla toho pravého muže, pak jsem měla pocit, že ještě potřebuji něco prožít a taky jsem měla podvědomý strach - v rodině, kde ženská linie několik kolen zpět s železnou pravidelností přicházela o děti během těhotenství, krátce po porodu, ale i v průběhu jejich života, není mateřství lehkou věcí… Před otěhotněním jsem s tím hodně pracovala - pak se to nějak samo přehouplo, žila jsem s báječným mužem a měla jsem pocit, že nastal ten správný čas - bylo mi 32 let.

Tajemství masážního salonku

Znám spoustu holek, které doslova nenávidí chlapy s jinou barvou kůže než mají ony. Mně hnědá, černá nebo žlutá nevadí. Když mě její nositel neobtěžuje, tak je to v pohodě. Jsem sice na kluky s černými vlasy a uhrančivým pohledem právě vydolovaného antracitu, ale jako Viktorka u splavu jsem z toho nikdy neječela. A neječela jsem ani, když jsem poprvé viděla bez oděvu zdroj, který vyrábí malé Araby. Akorát jsem si tehdy, když jeho majitel uléhal na masérský stůl, pomyslela : Teda kam se na ně hrabou naši kluci!

Děvka na scénu! aneb když meditující světici střídá vášnivá děvka

Narodila jsem se do katolické rodiny. V kostele jsem byla minimálně dvakrát týdně, každý pátek a neděli. Trávila jsem tam všechny svátky, Vánoce a Velikonoce. Musela jsem. Chtěla jsem z toho odejít několikrát, už i na základní škole, ale byla jsem vždy kopnuta zpět: „Tady budeš! Nikdy jinak! Nikdy nesmažeš pečeť svátosti křtu a biřmování, žádnou svátost!“ Celoživotně bezvýchodná situace? Byla jsem na to sama, nikoho nezajímalo, co prožívám a jaký mám názor, jestli já samotná v tom vidím smysl, ale hlavně že „chodím“. Říkalo se tomu víra. Do toho doma, za zavřenými dveřmi, se to mlelo víc, než si kdo dovedl představit- nevěry, rozvody, nemanželské děti, řev, hádky, různá tabu, ale hlavně že se chodilo do kostela.

Olga IV.

Nebylo to tak dlouho, co si Olga odskočila na Karlův most a Malou Stranu natankovat trochu té energie a oživit tak svoji tělesnou i duševní schránku, jenže tentokrát to mělo velice krátkou dobu působení. Po pár týdnech běžného denního režimu se cítila zase unavená. Vše, do čeho se pustila, jí trvalo delší dobu než obvykle, dokonce si někdy připadala protivná i sama sobě. To ji ovšem vytáčelo ze všeho nejvíc. Nechápala to, protože práce jí nepřibyla žádná, dělala všechno tak, jako vždycky. Jenže to byl právě ten kámen úrazu. Uvědomila si, z čeho se skládá její den: buď vstala v půl čtvrté ráno, jela do práce a domů se vrátila po dvanáctihodinové službě večer, nebo vstala o něco později, jela k mamince do vily a vrátila se domů až odpoledne. Stalo se takovým nepsaným pravidlem, že sotva měla volno, jela k mamce. Jakmile se to porušilo, už drnčel telefon - a v něm ukřivděný hlas mamky s otázkou: „Kde jsi? Čekám na tebe s kávou.“ Chápala maminku. Bylo jí v tom domě smutno. Vždycky byl plný a teď je tam sama se psem. Opravdu to chápala, co jí ale nedávalo smysl, bylo maminčino neustálé lamentování a stěžování si na všechno kolem. Občas se jí snažila domlouvat, aby se na svět dívala s trochou optimismu.

Otevřený dopis muži 3: Procitnutí mocné čarodějky

Milý muži,

Nechávám se strhnout do mocného proudu řeky, protože mi vlastně nic jiného nezbývá. Tolikrát jsem se snažila držet zuby nehty, ale nakonec mne to smetlo takovou silou, že jsem ztrácela přehled o tom, co se vlastně děje. A kde to vůbec jsem a kam to vlastně jdu – tedy kam mne to žene. A tolikrát jsem se v tom plácala a dokonce i topila – asi si vzpomeneš, jak jsem jen vztekle křičela, že toho mám už po krk. Odmítala jsem všechno – to, co mne do toho proudu dostalo i to, jaký ten proud byl, i přestože jsem někde v nitru cítila, že ten směr je správný. A místo abych se ponořila a zaposlouchala se do toho světa pod hladinou, snažila se držet se nad vodou, protože jsem si nechtěla dovolit se nechat unášet a důvěřovat tomu. Protože jsem si myslela, že nemohu. Že musím stále mít vše pod kontrolou, že musím mít hlavu nahoře. Zvlášť ve chvílích, kdy jsem si myslela, že se ode mne očekává něco jiného, kdy jsem měla pocit, že nemám čas na sebe nebo čas pro sebe. 

 

 

Olga III.

...V poslední době Olga často vzpomínala na svoji přítelkyni z dětství. Vyrůstala ve vilce na kraji města, v ulici, která byla plná dětí. Všichni se znali a všichni se zdravili, což se v dnešní době často nevidí.

Děti z celé ulice se scházely na křižovatce před jejich domem, kde hrávaly vybíjenou, skákaly přes gumu, hrály stopovanou a hlavně u toho všeho dělaly neskutečný rámus, takže děda s babičkou neustále celou bandu odháněli od domu. V té době ve vedlejším domě bydlela dívka o jedenáct let starší než Olga. Vdala se a měla dvě nádherné děti, mezi kterými byl pouze rok věkový rozdíl. V té době se hodně sblížily. Olga děti vždycky milovala. Teď dosáhla věku, kdy mohla dělat takzvanou vozící chůvu, takže pomáhala sousedce s jedním kočárkem při procházkách, a tím se sblížily. V té době si opravdu byla o hodně blíž s kamarádkou, která byla JAKO její starší sestra, než se svojí VLASTNÍ starší sestrou. Je pravda, že na jejich vztahu se podepsal fakt, že ji sestra od útlého dětství musela na příkaz mamky všude tahat s sebou. Stručně řečeno, sestra na ni za to měla vztek. To mělo za následek menší zlomyslnosti, které Olinka musela snášet od sestry a kamarádů z její party.

Otevřený dopis muži 2: Zrození láskyplné milenky

Milý muži,

Zrovna teď se cítím jako když mne zasáhne Amorův šíp přímo do srdce. Hrudník se mi prudce zvedá s každým nádechem a s výdechem se v mých prsou se rozlévá ten slastný pocit a prostupuje mnou zářivě zlaté světlo. Rozpouštím se v tom láskyplném a konejšivém plynutí, jako bych se houpala na vlnách modravého oceánu, ve kterém se třpytí sluneční paprsky. V důvěře se odevzdávám tomuto proudu a plynu se vším, co je. Dokonce mám pocit, že opravdu vnímám všechnu tu vodu na planetě Zemi v podobě pramenů, horských potůčků či lučních potoků nebo dravých řek, mělkých rybníků či hlubokých jezer, širokých moří či oceánů. Cítím tu propojenost se vším. To jemné plynutí na vlnách lásky a blaženosti.

Olga II.

...Poté, co zvládla období, které se týkalo budoucnosti syna, musela Olga konečně řešit problém s vyklizením a hlavně se zjištěním, jaká je vlastně skutečná realita. Aby se k tomu dopracovala, nezbývalo jí nic jiného, než setřídit všechny papíry, které nacházela všude, kde měl Pavel svoje věci pohozené. Začala třídit sklad, dílnu, garáž a to, co zbylo z kanceláře. Všude byly poházené  doklady, o kterých neměla ani tušení. Celé hodiny rovnala, brala do rukou a četla smlouvy, doklady, faktury, papíry. Z nich zjistila, že manžel má už několik měsíců pronajatý řadový domek na druhém konci města. Podle adresy na dokladu jí došlo, že je to bývalé sídlo firmy jednoho jejich zákazníka, který přestěhoval svoje podnikání jinam. Jednotlivé souvislosti začaly do sebe zapadat. Pavel jí často tvrdil, že přespává u zákazníka, který měl nové sídlo firmy přestěhované za Prahu - lhal, už tenkrát si budoval nové rodinné zázemí kousek od nich. Najednou jí došlo, jak velké ponížení pro ni bylo, když dovolila, aby v manželské posteli spal Pavel obrácený nohama k její tváři. Cítila se najednou, jako by ji někdo psychicky znásilnil. Šla zvracet. Tím se zbavila špíny, kterou uvnitř sebe cítila, a dál třídila doklady, ale už bez emocí.

Proč jsem se rozhodla napsat knížku o potratech.

Žila jsem si docela spokojeně, máme dvouapůlletého chlapečka, manžel je taky fajn a někde v hlavě se mi připomínal plán, že bychom chtěli ještě jedno miminko. Manžel byl pro (vlastně to byl původně jeho nápad) a onen plán se velmi rychle zrealizoval do mého druhého těhotenství. Od začátku jsem věděla, že je to holčička, Terezka. Okolí si sice ťukalo na čelo, nicméně já jsem to věděla ještě dávno před výsledky HCG v krvi (že čekáme miminko), takže jsem měla nárok na to cítit to, co cítím  a nechali mě v klidu.

 

 

 

 

Své starší syny mám z prvního manželství

Své starší syny mám z prvního manželství. už dávno s bývalým manželem spolu nejsme, přesto jsem vnímala, že chci své starší sny zažít odcházet do dospělého života požehnané.
Napadlo mě uspořádat společnou oslavu narozenin s jejich tátou.Řekla jsem to klukům i bývalému manželovi (již jsem už po druhé vdaná a šťastně).Potěšilo mě, že se mu to líbilo.Dohodli jsme datum, místo a rozdělili si přípravu.
 
Po dlouhých letech to byla jak takš spolupráce s exmanželem.Pro mne do té doby něco nevídaného, po letech ponižování, znevažování a samých výčitek k mé osobě i mým přístupům. Měla jsem už ze samotné přípravy velkou radost.

4. Příběh: ZIMA

24.12.2033 aneb, jak se rodí Bozi a Satani

Byla krásná zima, tehdá jsme byli obklopeni přírodou  v nádherném celoproskleném kupulovitém hotelu a psal se rok 2013. V té době jsme si  uvědomili, že jsme  tvůrci svých životů, že vše řídíme svou myšlenkou, činem -  tvoříme, nebo ničíme. Už tehdá se vědělo se, že jsme energie a 2013 byl rokem obrovských projektů spojení vědy a spirituality. Kolektivně jsme zvyšovali naše vibrace a byla to jízda po všech stránkách, pamatujete? Z ničeho nic se objevil Michael, významný režisér z Izreale. Začal natáčel film pro děti budoucnosti, aby se vědělo, jaký jsme měli vývoj. Celá pointa byla v tom, že se vytvořily 2 ženy identické hologramy, se stejnou funkcí, inteligencí, dovednostmi. A od dětství se jim vytvořily různé reality, jedna z nich Saša vyrůstala v rodině alkoholika a v dětství zneužívané ženy, druhý žena Isabel v harmonické rodině jogína a umělkyně. 

Cesta

Proč mi to k sakru tak nejde? Rytmus v těle mám, můj hlas je taky dobrý, tak proč když začneme hrát na šamanské bubny, jsem jako prvňáček před tabulí. Troufnu si hrát na buben, to jo. Snaha tvořit něco mého, originálního tu je. Na začátku zkouším, vytvořit můj vlastní rytmus, který se liší, ale neruší ostatní. Trvá to chvíli a pak si mně síla jednoty společného počínání stejně stáhne tam, kde sama potřebuje a kde chce být. A já se poddám, jinak nelze.

Ale z mého hrdla se nevydere ani jediný hlásek. Oněměla jsem. Rty mám pevně semknuté, to aby se z nich nevydralo nic a já to nepokazila. Zvuky Siyotanky, radostné a jasné se proplétají hlubokými a temnými údery šamanských bubnů. Je tu jin a jan v té nejzákladnější podobě. Téměř všechny zpívají do bubnů, tak jak se jim chce a já nic. Moje pusa je zastehovaná a hrdlo stažené. Nedá se to ani vyzkoušet. Prostě ne a hotovo. Stále jsem jako na trní. Stále mi vyskakuje: „Ty to neumíš, tak mlč.“ „Nemusíš se cpát do všeho.“ „Nechej prostor ostatním.“ Skřet v mé hlavě je na koni.

3. Příběh - PODZIM


Princezna v roztrhaném kabátku

V krásném, růžemi rozkvetlém království, žila královna s králem. Nemohli mít děti, a tak veškerou lásku a péči věnovali růžím v zahradě, která svou krásou očarovala každého, kdo do ní vstoupil. Před hradní branou prodávala odkvetlé kvítky růží krásná cikánka v teplém roztrhaném kabátku. Bydlela pod mostem a kabátek jí chránil před ranní zimou. Marii, mladé cikánce, bylo kolem 20-ti let. Lidé jí děkovali široko - daleko. Z kvítků, které prodávala, si lidé vařili čaj, který měl léčivé schopnosti. Po čaji se lidé cítili štastnější, byli krásnější a všechny nemoci jako když se vypaří z papiňákového hrce. Marie byla léčitelkou, její vášeň bylo pomáhat lidem a hledala možnosti, jak to udělat, aby si pro její talent přišli a něco málo zaplatili, tak, aby měla na jídlo a boty na zimu –čaje byly léčivé  především díky Mariině lasce, kterou do čajů vkládala.. Odkvetlé kvítky růží chodila v noci potajmu sbírat do královské zahrady. Zahradníci královské zahrady netušili, že by se zodkvetlých kvítků dal uvařit léčivý čaj. Jednoho dne krásnou Marii chytili a uvěznili do královského žaláře.

Matka a dcera

Ženy štěbetají, smějí se. Jsou k neutišení. Kruh nás spojuje, a přesto nezbavuje naší vlastní originality. Každá je jiná. Čarodějka, bylinkářka, úřednice, princezna, tanečnice, učitelka… každá, jak to cítí. Jsou tady a jsou ve sdílené radosti. Ohňostroj smíchu vybuchuje z různých míst a jeho jiskřičky dopadají na ostatní a odpalují další salvy smíchu.

Jsme v kruhu, ten nás spojuje, ale neomezuje. Je to magický útvar a já už vím proč. Jako součást kruhu vnímám, že je rozdělen na části – vlevo a vpravo, vně nebo uvnitř. Pocit vlevo a vpravo je spojení a sounáležitost. Pocit vně a dovnitř je svoboda a individualita.

2. příběh LÉTO: Já jsem tvořivá energie.

Léčivá flétna

Jednoho deštivého dne, šel žebrák pustou krajinou. Cesta byla prašná a jak se kapky kutálely z cesty, bláto se začlo navalovat na žebrákovi roztrhané kalhoty. Žebrík začal být těžký, sotva šel, bahno se každým krokem zvětšovalo, až žebráka uvěznilo u krásného rozkvetlého stromu. Vůně květů rozkvetlého stromu  se nesla až do nedalekého království činských princů a princezen. Jak žebrák nemohl už ani na krok, natáhl se ke koruně stromu a utrhl si větvičku, kterou nehty upracoval a vyrobil si krásnou flétničku. Rozplakal se ze vzpomínek, které měl z dětství, z krásné  koruny stromu vzlétla bílá labuť, která mu připoměla těžké a taky poslední okamžiky, které měl spojené s rodinou. Bylo mu asi 10 let, měl násilného otce a maminka mu umřela při porodu. Už jako malý miloval hudbu a když si naposledy hrál na píšťalku,opilecký otec ho vyhodil z domova a tak se z chlapce stal potulný žebrák.

 

Kouzlo djembe

Jdu ulicí a poslouchám:

„Buch, buch…buch, buch“… moje srdce.

„Tap, ví, tap, ví“… moje vrzající kozačky.

„Vššš, tum, tu, dum, vššš, tum, tu dum“… auta frčí přes koleje.

Na prahu čtyřicítky se v mém poměrně dobře prozkoumaném světě objevil nový prostor. Nová, dosud nepoznaná dimenze zvuku. Je to jednoduché, stačí zavřít oči – když zrovna nejdete přes ulici – tím aktivovat uši a vnímat.

1. příběh: Jaro – život, nebo smrt?

Mnich na diamantové hoře

Šel mnich zasněženou krajinou, měl ji rád. Stříbrný třpyt na sněhu, který každý den obdivoval, mu dovolil nádherné představy. Viděl, jak sedí na diamantové hoře, a už neexistuje nic – žádná bolest, vůně, radost. Už jen ve třpytu absolutna je sám na hoře všehomíra, tak, jako kdyby nebyl. V jednom okamžiku se však skrze sníh, který jemně tál, začaly objevovat sněženky a další kvítka v barvách duhy. Pro mnicha to bylo nové – nevylekal se a tak s poklidnou myslí uklonil se prvnímu kvítku, přivoněl a nechal se unášet novou přítomností.

 

 

 

 

 

 

 

Násilie ako spoločenská norma

Dobrý deň,

 

volám sa Barbora a bola som znásilnená a mučená pri pôrode.

Zdá sa vám to prehnané? Mne osobne ani trochu.

Z následkov toho, ako so mnou zaobchádzal nemocničný personál pri pôrode sa snažím vyliečiť už vyše dvoch rokov. A zďaleka to ešte nekončí. Viem, že táto udalosť navždy zmenila mňa, moje vzťahy, ale predovšetkým takmer zmrzačila môj vzťah k môjmu dieťaťu.

Samhain

Samhain je podzimní svátek mrtvých a nachází se na půli cesty mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Slaví se 31. října. Samhain je keltský Nový rok, kdy zkracování dní a umírající rostlinstvo poukazují na konec předcházejícího roku a začátek roku nového. Je to také čas dlouhého zimního spánku a skrytých změn kolem nás.

 

 

 

 

Nástin psychospirituální krize

Přátelé,

lehký nástin jedné psychospirituální krize.
...
V životě většinou nejde přesně říci, kdy jaká etapa začala, a kdy skončila. A tak si pomáháme vnějšími okolnostmi....Před bez mála šesti roky, se mi začal hroutit život, můj pracně vybudovaný a vší silou udržovaný svět.
A i po tom, co vlastně skoro všechno spadlo, jsem věřila, že to jsou jen přechodné obtíže, kterými musím projít. No nakonec psychospirituální krize je opravdu přechodná obtíž, kterou je prostě třeba projít...
 

Ženy (obzvlášť těhotné), dávejte lékařům zpětnou vazbu!!!

Můj příběh začal před čtyřmi roky a mám pocit, že teprve nedávno se úplně dokončil. Setkala jsem se se svým ženským lékařem. Mimo ordinaci. A to, co proběhlo, bylo opravdu obrovské, proto se o to chci s vámi podělit… Ale začnu od začátku.

 

 

 

Narození Elišky

Byla sobota, krásný letní slunečný den. Ani nevím proč, myslela jsem si, že rodit budu v noci. Těšila jsem se, jak si nachystám svíčky, hudbu, přeneseme s mým mužem Petrem naší úžasnou postel s čelem z ložnice v patře dolů do obýváku (to bude při kontrakcích báječné)... Dokončovali jsme zahnízďování a zbyly nám poslední práce  - přesazování kytek (na jaře jsem to nestihla) a následné vyluxování domu.

 

 

 

K čertu štěstí, chci žít v extázi!

Orgasmus je vnitřní expanze za hranice pohodlně známých já. Projev čisté důvěry v neznámé, odhalující nové pohledy na naši vnitřní krajinu, bořící hranice a přenastavující náš pohled na svět.

Dnešní společnost nabízí hodně návodů na instantní orgasmus. Rychlejší, silnější, lepší. Nějak to nestačilo. Hledala jsem hlubší. Jako mladá dívka jsem o sexu měla určitou společensky danou představu. Dodnes se úplně nedokážu srovnat s tím, jak byla omezená! První orgasmus jsem měla překvapivý. Ve čtrnácti jsem se fotila nahá před zrcadlem, cítila jsem stoupající napětí, než začalo přetékat do slastných fyzických stahů. Netušila jsem, že toto je ONO.

 

 

Olga I.

Olga přišla do kuchyně, sedla si na židli a zírala před sebe. Nemohla tomu uvěřit, že se to děje právě jí. Jakoby seděla v kině, koukala na plátno a něco nebo někdo ji vtáhl omylem do filmového děje. Slzy jí samy od sebe začaly téct z očí, odmítala uvěřit, že šestnáct let jejího manželského soužití skončilo a oznámila jí to mimoděk listonoška, která ji potkala před domem a už z dálky ji ujišťovala, že manžel změnu adresy nahlásil. Zmateně přišla do bytu, chtěla se zeptat Pavla, co se děje, proč má jinou doručovací adresu. Ráno, když spolu pili kávu, nic takového neříkal. Otevřela dveře kanceláře, musela se opřít o zeď. Všechno potřebné bylo z kanceláře odstěhované, zbyl tam jenom nepořádek. Šla dál do bytu, manželovy věci byly pryč, elektronika byla pryč, jenom prázdné skříně. Nechápala, co se děje. Vyšla z bytu, na chodbě potkala svoji maminku. Bydlela v horním bytě, dopoledne uklízela chodbu, ptala se jí, jestli se náhodou neviděla s Pavlem. S úžasem vyslechla, že Pája má dneska dobrou náladu, říkal jí vtipy a žertoval, když se potkali na chodbě, ani na chvíli ji nenapadlo, že to je nějaký omyl, či vtip. V tu chvíli jí instinkt řekl “JE TO DEFINITIVNÍ KONEC“, nedělala si žádné iluze. Pavel je opravdu „PRYČ“.

 

Moje menarché. Jaká nebyla, ale mohla být...

První menstruace. Oslava plodnosti. Den, kdy se dívka promění v ženu. Den, kdy je poprvé přijata do červeného stanu, aby mohla naslouchat moudrosti svých pramatek. První den dlouhé červené cesty jejího plodného života.

Kdybych si mohla tento den zpětně vysnít, jak by vypadala moje červená oslava?

 

 

 

 

 

 

Sausage

Patlala jsem se v tom. Rozchod s milým klukem, podle rodičů ideálním partnerem, podle mě spíš mladším bratrem (stále se milujeme vřelou sourozeneckou láskou), pak série pokusů „někoho mít“ – z mé strany někdy i zamilování, ale kdo ví, zda to spíš nebyla psí potřeba k někomu patřit...

 

 

 

Příběh o menstruaci...

Jak se to vlastně stalo? Že tak prazákladní, přirozený proces, primární symbol plodnosti se stal tabu? Jak se to mohlo stát? Že plodná krev, posvátná krev se stala špinavou krví?

 

Kam může vést fakt, že dnes v naší emancipované společnosti my feministky, ředitelky a manažerky nadšeně saháme po tamponech a ibalginech, abychom se schovaly před přirozeností vlastního těla?

 

Panenství

Na střední zdravotnické škole nás bylo 34 žákyň. Prožívaly jsme první lásky a některé z nás už ochutnaly, jaké to je ztratit v 16 letech panenství. Mnohé holky byly po prvním zážitku záhy opuštěny svými mladými a nezkušenými milenci a ronily zamilované slzy. V naší holčičí partě bylo panen ale stále ještě dost. Také krásná Aneta ještě sex neokusila. Ale když jsme se od ní dozvěděly, že se má s rodiči odstěhovat do Polska, odkud její rodina pocházela, tak jsme jí řekly: „Aneto, přece neodvezeš svoje panenství nějakému Polákovi?! Koukej o to přijít tady, v Čechách!“ Smály jsme se a pořád jí hecovaly. A naše kamarádka nás vzala vážně. Jednoho dne přišla a řehtala se na celé kolo: „Holky, už to mám za sebou. S jedním instalatérem. Bylo to blbý, ale odjíždím do Polska jako žena!“

 

 

 

 

 

© 2012 TOPLIL s.r.o